Studoval jsem na akademii v sedmdesátých letech a začal jsem se poohlížet po předchůdcích blízkých mému srdci. Nalezl jsem je v osobnosti Maneta, Courbeta, Purkyněho nebo Kremličky. Španěl Velazquez mne uchvátil zářivou barevností svých obrazů a odsunul do pozadí ostatní velké mistry, kteří se mi jevili šedivější i když úžasní. „To je malba,“ říkal jsem si, „to je úžasná tradice, která začala v Benátkách Giorgionem a Tizianem.“

Byla by velká škoda, kdyby malba měla zaniknout. Je to poklad, který stojí za to, aby ho lidstvo mělo.

Snaha umělce nespočívá v často až zoufalé honbě za něčím novým, šokujícím, ale v soustředěné dlouhodobé práci, práci dělané se skutečnou a velikou láskou k umění, k lidem, k tomu, co nám zanechaly generace umělců minulosti i nedávné současnosti. Malířství vyžaduje umělecké i řemeslné vědění, které se vytratilo. Ocitne-li se naše civilizace bez umění , hrozí jí, že bude  barbarská,  hrubá a necitlivá. Neodmítejme proto tradice, neodmítejme nihilisticky minulost, jakoby nebylo na čem se poučit. Proto říkám tradici ano, ale navázání na ni moderním současným jazykem.