Studoval jsem na akademii v sedmdesátých letech a začal jsem se poohlížet po předchůdcích blízkých mému srdci. Nalezl jsem je v osobnosti Maneta, Courbeta, Purkyněho nebo Kremličky. Španěl Velazquez mne uchvátil zářivou barevností svých obrazů a odsunul do pozadí ostatní velké mistry, kteří se mi jevili šedivější i když úžasní. „To je malba,“ říkal jsem si, „to je úžasná tradice, která začala v Benátkách Giorgionem a Tizianem.“
Byla by velká škoda, kdyby malba měla zaniknout. Je to poklad, který stojí za to, aby ho lidstvo mělo. Pokračování zde
